Lektor semináře na Wolkerově Prostějově Jan Mrázek: Divadlo je prostředkem k seberozvoji

V divadle vidí způsob jak se posunout dál v životě. Umění se podle něj častokrát podceňuje. Jaký je pohled lektora a herce Jana Mrázka na vystupování před lidmi, profesionální přednes a mnoho dalšího?

Jaké je tvoje „civilní“ povolání?

Dalo by se říct, že jsem divadelní lektor. Dělám více věcí, ale hlavně se snažím propojovat pedagogiku a divadlo. Jsem zároveň studentem na pražské DAMU, kde se snažíme hledat způsob, jak se na divadlo dívat spíše jako na proces tvorby a seberealizace než jako na finální produkt.

Odkud jsi? A kolikátý je tohle tvůj ročník Wolkrova Prostějova?

Jsem původně ze Strakonic, ale už dlouho žiji v Praze. Pokud správně počítám, tak tohle je můj osmý ročník. Jezdil jsem sem už jako recitátor, také jsem se tady některé minulé ročníky účastnil dramatických vystoupení. Pár ročníků jsem na krajských kolech dělal zpravodaje a porotce, teď jsem tady v roli lektora.

Tak k té tvé roli… Tvoje práce zde je vést seminář zaměřený na řeč těla při recitaci. V čem takový seminář spočívá a jaká je jeho náplň?

Obecně, hlavní smysl našich hodin je poznat své tělo. Zjistit, jak konkrétně funguje to naše, protože tělo každého člověka funguje jinak. V seminářích se snažíme poslouchat, jak k nám promlouvá a porozumět mu. Cílem je najít určité souznění projevu verbálního a neverbálního. Jdeme cestou různých improvizací ať už hlasových, situačních, textových nebo projevových. Zkoušíme různá fyzická a rytmická cvičení. Chceme zkrátka přizvat tělo do akce, jak už jsem říkal, hlavně ho poznat a naučit se s ním pracovat. Když tohle dokážeme, můžeme na tom potom dále stavět.

Co je podle tebe na přednesu nejnáročnější? S čím mají soutěžící podle tebe hlavně problémy?

Problémy nemusí být žádné. Slovo problémy se mi do tohohle kontextu moc nehodí…

Tak jinak… Pokud chce někdo začít s profesionálním přednesem, s čím si myslíš, že bude nejvíce bojovat?

Myslím si, že nejtěžší je určité vyrovnání se s očekáváními druhých. Vystupující přicházejí s myšlenkou, a naráží na rozdílné smýšlení druhých. Samozřejmě na takových přehlídkách jsou porotci, publikum a určitá kritéria, která musí soutěžící dodržet. Nejtěžší je podle mě naladit posluchače tak, aby nejenom poslouchali můj text, ale také aby ho cítili podobným způsobem, jak ho cítím já. 

Jak je důležité publikum, před kterým člověk vystupuje? Jak člověka ovlivní to, kolik lidí ho poslouchá?

Určitě to je důležité, ale zase záleží na člověku. Někomu to vadí více, někomu méně. Určitě to ale mění celou atmosféru toho setkání. My si teď povídáme z očí do očí a určitě to je něco jiného, než když si povídám sám, nebo naopak když mluvím před padesáti lidmi.

Co se přednesu a divadla týče, zastáváš jenom úlohu lektora a porotce, nebo si občas i sám stoupneš na podium?

Na podiu stojím poměrně často, nedávno jsem se účastnil poloprofesionálních inscenací v karlovarském divadle Dagmar. V současné době jsem se pohyboval v Polsku. První polovinu  loňského akademického roku v polském Krakově na katedře režie, tam jsem si moc nezahrál, ale v druhém semestru jsem byl performerem v komunitním divadle Węgajty. Také jsem mnohokrát vystupoval jako recitátor.

Z pohledu porotce, čím se podle tebe vyznačuje dobrý přednes?

Podle autenticity. Podle toho, jestli člověk stojí na podiu sám za sebe. Mnohokrát se stává, že recitátor vnímá právě ta očekávání, snaží se jim přizpůsobit a naplnit je. Tím se připravuje o to být autentický. 

Takže si myslíš, že když vystupuješ v divadle, musíš se vžít do role a hrát někoho jiného, naopak když recituješ, tak musíš hrát sebe?

Ne hrát sebe, musíš tam stát za sebe. To už je ale těžká otázka, spíše filozofická.

Co bys poradil někomu, kdo chce začít se soutěžním přednesem?

Nebát se otevřít se.