Wolkrův Prostějov: festival plný (nejen) poezie

Letošní 63. ročník celostátní přehlídky recitace a divadel poezie Wolkrův Prostějov se z důvodu pandemie covidu-19 přesunul z června na první zářijový týden. Organizátoři akce se nepochybně museli potýkat s nespočtem překážek, nakonec ale vše zvládli na jedničku. „Wolkráč“ s sebou přinesl báječnou atmosféru, perfektní umělecké přednesy, dechberoucí divadelní výkony a nejedno překvapení.

Divadelní freestyle

Program začal v úterý, 1. září, a pokračoval až do sobotního večera. Během celého festivalu jsem měl tu čest zhlédnout spoustu divadelních představení, která se lišila zpracováním, námětem i vážností. Co však měla všechna společné, byla jejich celková vysoká úroveň. V paměti mi jich utkvělo několik.

PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem od uherskohradišťského souboru Prostomyslná rodina Nemravova je ukázkou toho, že i krátké představení založené na situačním humoru si může získat srdce obecenstva (včetně toho mého). Inscenace vycházela z románu Tři mušketýři, ale o ději se dá mluvit jen těžko. Stanislav Nemrava – popletený kramář a zároveň vypravěč Dumasova příběhu – zahrál svou roli perfektně, stejně jako jeho popartová terénní pracovnice Aneta Holomíčková, která ho s natrénovanou znuděností musela neustále opravovat. Jejich výkony se spojily v dokonalou absurdní podívanou, které nechyběly podobizny Lenina a dalších komunistických funkcionářů, promítání části filmu The frí masketýrs (Tři mušketýři) z roku 1921, zpěv Marseillaisy ani zmínky o slavných amerických osobnostech 60. let, jako například Endrjů Warhola (Andy Warhol) nebo Bady Holý (Buddy Holly).

Představení Erben 1862 od souboru Convivium z Jaroměře bylo originální svým zpracováním – postavy v inscenaci podle Erbenovy pohádky Král tchoř totiž nebyly představovány herci, nýbrž předměty. Slepice byly nahrazeny čajovými šálky, kohouti lahvemi alkoholických nápojů a tchoř flakónem parfému s balónkem. Na první pohled jednoduchý příběh o slepicích, které už měly dost svých kohoutích vládců, a které si proto zvolily za svého krále cizince – tchoře, měl hluboký politický podtext, jenž je aktuální i v dnešní době. Cílem představení však bylo pobavit, což se nepochybně podařilo, a inscenace vyhrála diváckou cenu. V neposlední řadě také díky heroickým výkonům „loutkaře tchoře“ Jana Kosejka, který poměrně nelítostně „vyexoval“ své kohoutí ministry.

Poslední představení, které bych chtěl zmínit, je N3 od Příležitostného recitačního sboru Úmysl dobrý z Uherského Hradiště. Tedy pokud se tomu vůbec dá říkat představení. Sbor si vzal inspiraci z básně Ladislava Nováka z Třebíče Nic nás nenapadlo a inscenace má prezentovat umělecký proces autora při vytváření nového díla. V půlce představení herci vběhli mezi obecenstvo a nechali kolovat několik papírků, které vysvětlovaly, že sboru se nepodařilo nic vymyslet a během zbylých 10 minut si mohou diváci odehrát, co budou chtít. Za pár okamžiků vstoupilo na pódium prvních pár odvážlivců a během krátké chvíle se scéna kompletně proměnila a zaplnila naprostou anarchií. Házení zmuchlaných papírů, náhodné taneční pohyby nebo vybubnovávání nahodilého rytmu bylo jen pár takových absurdit. Mně osobně utkvěla v paměti slečna, která si na vrchní polovinu těla nasadila dutou kostku (původně pouhou kulisu) a začala tančit kankán. Já sám jsem měl nutkání vyběhnout na stage a začít zpívat. Výsledek experimentu uherskohradišťského sboru byl skvělý, ale vše fungovalo jen díky úžasnému a hyperaktivnímu obecenstvu Wolkrova Prostějova, které se minimálně ze dvou třetin skládalo z účastníků festivalu.

Na vlnách poezie

Všechna amatérská divadla na mne velmi zapůsobila, ale hlavním bodem programu se pro mě stal umělecký přednes, který se od středy do soboty konal každé dopoledne. Letošní ročník byl mým prvním, proto jsem moc nevěděl, co čekat. Vysoká úroveň všech přednesů mě však naprosto šokovala. Účastníci předvedli fantastickou recitaci textů humorných, vážných, kontroverzních, dlouhých i krátkých. Jejich vystoupení byla často protkána pohybovým doprovodem nebo dramatickými pauzami, které tento zážitek ještě zveličily. Podle věku se účastníci dělili do tří kategorií.

Z první kategorie mě zaujali recitátoři s texty na první pohled humornými, ale v mnoha případech podprahově smutnými až tragickými. Uvedl bych například satirické texty ze Sovětského svazu Jak se Uher oženil (Michail Bulgakov; recitovala Agáta Mašková) a Díky, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství (Anya von Bremzen; recitovala Anna Krauchuk), úryvek z knihy Ostře sledované vlaky (Bohumil Hrabal, recitoval Matěj Kročil), anekdotu ze sauny Český ráj (Jaroslav Rudiš; recitovala Viktorie Bechná), báseň Velké prádlo (Jacques Prévert; recitovala Tereza Oravcová) nebo povídku z knihy Harlemská tragédie (O. Henry; recitovala Anna Wawrzyczková).

V druhé kategorii se mnoho recitátorů zaměřilo na více lyrické texty, při jejichž přednesu mohli lépe předvést svůj recitační um. Barbora Wortnerová si vybrala tři texty spisovatele Ernsta Jandla – K problému správného nastolení, V parku, Nežádoucí – které propojila do jednoho dlouhého pohybového přednesu, při kterém hledala volné místo v jevišti a na jednoho z diváků si i sedla. Barbora Rokytová recitovala báseň Vyjekání (Kamila Veltřichovská), která byla zjevnou feministickou variací na Kvílení Allana Ginsberga. Jako kulisu využila slečna Rokytová židli, na které seděla, stála, a dokonce z ní účelně padala, což byl zážitek, na který se jen tak nedá zapomenout. Nikola Beková, která recitovala úryvek z knihy Magorie (Alexandra Berková), zase v přednesu ukázala svou skvělou intonaci a hlasový fond.

Z této kategorie bych také rád zmínil recitátory, kteří si k přednesu vybrali spíše prozaické texty. Jedná se například o příběh z knihy Propagace aneb povídky od šéfkuchaře vraha (Chuck Palahniuk; recitovala Nicole Haismanová), úryvek z mého oblíbeného románu Na cestě (Jack Kerouac; recitoval Filip Lizner), text s dost aktuálním tématem Epidemie (Slawomir Mrozek; recitoval Tomáš Hart), báseň Říkejte mi (Sylva Fischerová; recitovala Sára Pospíšilová) nebo poněkud nesmyslný návod Jak se potopit, sníst jogurt a vyplavat (Marian Palla; recitovala Aicha Roubíčková).

Třetí kategorie byla kategorií nejméně početnou, ale neméně talentovanou. V hlavě mi utkvěly recitace několika děl, jako třeba textu Vrať mi moje hadříky (Vasko Popa; recitovala Martina Mašková), originálního učebního materiálu do češtiny Stylistická cvičení (Raymond Queneau; recitovala Denisa Švandová) nebo básně Eurydika (Josef Šnábl; recitoval Vladimír Soldán). Recitace básně Interferon (Miroslav Holub) v podání Františka Kasky mě natolik oslovila, že jsem si báseň ještě ten večer musel znova přečíst a všem ji vřele doporučuji. Příjemným překvapením byl také přednes básně Patnáctiletá (Wislawa Szymborská) uvaděčkou festivalu Alicí Gregušovou.

Zhodnocení a závěr

Atmosféra Wolkrova Prostějova byla živá, jiskřivá a plná elánu. Celý festival byl protkán poetickými semináři, které měly za úkol zlepšovat různé aspekty uměleckého přednesu účastníků. Právě s některými účastníky jsem se seznámil a všichni byli kreativní a zajímaví lidé, bez kterých by Wolkrův Prostějov vypadal úplně jinak. Každý den festivalu byl zakončen večerním koncertem, po němž (a často i před nímž) se účastníci i pořadatelé přesunuli do prostějovských hospod. Závěrečný večer festivalu se řídil heslem „Wolkrův Prostějov – střípky poezie“ a každý divák si mohl najít své „střípky,“ tedy vyslechnout si ještě jednou ty nejlepší recitátory, kteří byli rozmístěni v celé Duze a v jejím okolí. Následovalo už jen udílení cen a předání klíče od města zpět do rukou náměstkyně primátora Milady Sokolové. Další ročník se bude konat v červnu 2021 a už teď vím, že si festival rozhodně nenechám ujít.

Oficiální doprovodný text k představení PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem

Slova této písně napsal během jízdy na dvojkole s Endrjů Warholou v roce 1960 Bob Lichtenštajn po přečtení románu Alexandra Dymase mladšího The frí masketýrs. Jako psychadelický jižanský pop ji zhudebnil Bady Holý, hrála ji všechna jižanská rádia orientovaná na cyklistickou turistiku. V létě 1961 ji pro obrázkový časopis Mládež míru přeložila soudružka Karolína Jé Totová, zpívá se namotivy, výtvarná matérie použita laskavým svolením pana Leloára.
Před samotnou písní BUDE možná promítnut film The frí masketýrs (1921), Bakinghemem je zde Thomas Holding, Dartaňanem Dagles Ferbenks, Konstansí Margarite DeLamote. Poprvé píseň zazněla na mírovém jarmarku časopisu Mládež míru 2. září 1961, Prostomyslná Rodina Nemravova byla zde oceněna diplomem za účast v boji za mír.

Bohumil Hrabal – úryvek z knihy Ostře sledované vlaky

„To jsem já, Miloš,“ povídám, „paní přednostová, já jsem k vám přišel na radu, zkrátka já pozejtří pojedu za mou slečnou, Mášou,
tou konduktérkou, víte? A vona bude na mně jistě chtít… víte co?“
„To nevím,“ zabreptala paní přednostová a sklonila se a namočila
šišku a otevřela husákovi zobák.
„Ale víte,“ povídám, „nedělejte, že nevíte, já jdu k vám o radu… já
zkrátka jsem pořád mužskej, ale když potom mám dokázat, že ten
mužskej jsem, tak já už zase mužskej nejsem. Podle knížky mám ejakulatio prekoks, víte?“
„To nevím,“ řekla paní přednostová a zase špláchala šišku ve
vodě.
„Ale víte,“ povídám, „tak třeba teďka se zamyslím… no, a prosím,
teďka jsem mužskej… šáhněte si.“
„Panenkomarjá,“ zašeptala paní přednostová, „já už jsem, pane Miloši, v přechodu…“
„V čem?“
„V přechodu, ale to je hrozný,“ roztřásla se paní přednostová a rozsypala hrnec se šiškami.
Poklekl jsem a sbíral ty šišky, a paní přednostová sbírala taky a já jsem jí při tom vypravoval, proč jsem si prořízl tenkrát obě zápěstí, protože jsem zvadl v ateliéru u strejčka Nonemana, v ateliéru Za pět minut hotové, poněvadž jsem byl hotov ještě dřív, než jsem začal.
A paní přednostová pak mlčela, držela husáka za zobák. „Šáhněte si, paní přednostová,“ povídám.
„Šáhnu, Miloši,“ řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi, a sfoukla svíčku.
„Tak jsem mužskej?“ optal jsem se.
„Jste, Miloši,“ řekla.

Kamila Veltřichovská – úryvek z básně Vyjekání

Viděla jsem nejlepší kundy svojí generace
sedět na barových stoličkách a žvanit o rovnosti
Viděla jsem je v kancelářích řešit chlapy, chlapy, chlapy,
co nemejou nádobí nemejou podlahy nemejou si ptáky
Viděla jsem mladý maso v reklamě na řezivo
Obráceně jsem to neviděla
Óženo, která jsi tančila s vlky
žena je vždycky něco mezi člověkem a vlkem
a krávou
Žena je vždycky něco mezi machnou a šunkoflekem
Viděla jsem nejlepší ženy svojí generace,
jak řeší příponu „ová“
Óženo andělská z básní
subjekto-objektový konstrukte
Beatrice, Lauro, Lolito, Jarmilo
píčo
Ty nejsi nejlepší žena z mojí generace
Protože nejsi z mojí generace
Viděla jsem nejlepší prsa všech generací
placatět a padat volným pádem
roky