Historie mě zajímala už ve studentských letech, říká historik a bývalý lektor Karel Kavička

Historik, spisovatel a bývalý kancléř arcibiskupství Karel Kavička vzpomíná na svůj život za totality, své začátky v kultuře a mnoho dalších věcí.

Vy jste vystudovaný pedagog se zaměřením na matematiku a zeměpis. Byla práce ve školství vašim vysněným povoláním?

Práce učitele není povolání, ale poslání. Učil jsem rád a navazoval s žáky dobré vztahy, které přetrvávají dodnes, i když neučím už 50 let. Stále mne i po tolika letech moji bývalí žáci zvou na svá setkání. Většina z nich je již v důchodovém věku. Vzpomínáme na krásné chvíle jejich dětství a mládí i zážitky a příhody, které jsme ve škole nebo při mimoškolních akcích a výletech prožili. Na setkáních sleduji, že se z nich stali inženýři, lékaři, učitelé, prodavačky, dobří řemeslníci. Když se ve vzpomínkách vracím do dob svého učitelského působení, myslím si, že bych přece jen něco dělal jinak. Především bych asi byl méně přísný. Větší důraz bych kladl na moudré doporučení našeho největšího pedagoga Jana Amose Komenského, který napsal: „Nehleď na to, co jsou nyní, ale co býti mají a uhlídáš důstojnost jejich“.

Co vám vaše práce učitele do života dala?

Všeobecný rozhled, lásku a touhu po dalším vzdělávání, umění oslovit lidi a získat je pro určitou věc, vytrvalost, cílevědomost, ale také stát si za svým názorem.

Přemýšlel jste někdy, že byste se k povolání učitele znovu vrátil?

Ano, krátce po pádu totalitního režimu v roce 1989.

S učením jste nuceně, z politických důvodů, skončil v roce 1969. Nesouhlasil jste totiž s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Tušil jste v té době, jaké bude mít váš nesouhlas důsledky?

Přiznám se, že to přišlo rychle a neměl jsem ani možnost něco rozvažovat. Nevěděl jsem, co se mnou bude a jak dlouho to bude trvat.  Cítil jsem ale, že je lepší stát po pás v bahně než se před režimem sklánět. Získal jsem především osobní svobodu. Mohl jsem přihlásit své děti do výuky náboženství nebo navštěvovat bohoslužby, aniž bych se musel starat o to, kdo mne sleduje. Jako bych měl na čele vypálené znamení. Nikde pro mne nebyla jiná práce než v dělnických profesích. Uvědomoval jsem si, že ve vzniklé situaci je mým prvořadým úkolem, když nemohu vykonávat konkrétní povolání, ke kterému jsem získal kvalifikaci, zabezpečit především rodinu. Nejvíce mým novým postavením trpěli moji rodiče, zejména matka. Musel jsem před nimi předstírat, že se mi vede dobře a úspěšně zabezpečuji svou rodinu po hmotné stránce. Snad nejtěžší chvíli jsem zažil, když jsem pracoval v cukrovaru v Bedihošti. Vyjeli jsme s vyloženými vagony od uhlí na nádraží. Stáli tam na peróně moji bývalí žáci. Čekali na vlak. Jeli se svým novým třídním učitelem na výlet. Odstavili jsme rychle prázdné vagony na devátou kolej a mašinfíra zajel do fabriky, abych tu scénu neviděl.

 Poté jste více než dvacet let pracoval na dělnických pozicích. Jaké máte na tu dobu vzpomínky?

Nevzpomínám na tu dobu s hořkostí. Přešel jsem z teoretické školy do opravdové školy života. Dělal jsem tu nejpodřadnější práci, čištění kanálů, vykládání vagonů s uhlím, práci na stavbách, na pile. Prodával jsem svou pracovní sílu, ale byl jsem vnitřně svobodný. Někdy za cenu mnoha přesčasů, kdy jsem například v cukrovaru, ale někdy i ve stavební firmě odpracoval i více jak tři sta hodin v měsíci, včetně sobot a nedělí. Vydělal jsem si tak často i více než v mém původním povolání. Když jsem jako dělník po skončení směny odcházel z práce, viděl jsem hned její výsledek. Řadu vagonů po vyložení nákladu uhlí nebo vápence, vykopanou přípojku k tovární hale, základy domu nebo řadu položených obrub kolem nové silnice. To ve škole je vidět výsledky práce někdy až za dlouhou dobu.

Proč jste se stal členem Občanského fóra?

Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany. Rok 1989 a léta následující byla v mém životě nečekanou a radikální změnou. Zdálo se mi, že OF sdružovalo lidi různých názorů, ale mělo stejný cíl. Chtěl jsem nějak aktivně pomoci.

Po revoluci jste vystřídal mnoho pozic. Byl jste například kancléřem olomouckého arcibiskupství, nebo jste zastával pozici ředitele Městského kulturního střediska v Prostějově. Jaká práce vás nejvíce naplňovala?

Práce v kultuře mi byla velice blízká. Už jako učitel jsem všude, kde jsem působil, byl členem ochotnických souborů, nacvičovali jsme a hráli divadelní představení. Když mne na počátku roku 1990 navštívila skupina zaměstnanců MKS, abych se zúčastnil konkurzu na jejich ředitele, přihlásil jsem se. Konkurz jsem vyhrál a stal se ředitelem. Byla to radikální změna v mém životě a tu práci jsem vykonával rád. Pustil jsem se také do oprav tohoto krásného secesního stánku kultury v Prostějově. Práce na olomouckém arcibiskupství v závěru mého profesionálního života byla něčím úplně jiným, než jsem během svého života zažil. Vykonával jsem funkci kancléře a měl zodpovědnost za chod významných oddělení kurie. Úplně jiné prostředí a styl práce a jednání, jaké jsem dosud zažil. V důchodovém věku jsem pracoval ještě dvanáct roků jako vedoucí arcidiecézního archivu, kde jsem měl možnost začít i s vědeckou prací týkající se historie, stavebního výboje a uměleckých památek sakrálních staveb. Měl jsem přístup k archivním materiálům, ze kterých jsem mohl čerpat. Postupem času jsem napsal 15 publikací tohoto typu.

Kdy a proč jste se začal zajímat o historii?

Historie mne zajímala už ve studentských letech. Měli jsme doma knihovnu, kde jsem si mohl přečíst názory prvorepublikových historiků a porovnávat je s tím, co jsme se učili v komunistických školách. Při debatách se svými strýci jsem viděl, v jakém stavu se historie v současnosti nachází. Šlo o hrubě dezinpretované dějiny, kdy se zásadní období v dějinách světa nebo našeho národa podávala tendenčně a zkresleně a největší důraz se kladl na historii dělnického hnutí. Proto jsem si u maturity zvolil jako volitelný předmět místo dějepisu zeměpis.

Souvisel váš zájem o historii s vašim náboženským smýšlením?

Každý mladý člověk se chce dovědět relevantní a pravdivé údaje o historii své rodiny, o historii místa, kde se narodil, svého národa i celého světa. Můj zájem byl součástí mé touhy po vzdělání. Tiše jsem záviděl svým strýcům, když citovali řecké filosofy a měli široký rozhled, získaný na školách v první republice.

Co bylo vašim prvním impuls k tomu začít psát knihy?

Účast na opravách zdevastovaných církevních památek v Prostějově, zejména kostela sv. Cyrila a Metoděje na Brněnské ulici a farního kostela Povýšení sv. Kříže. Sešla se při té práci početná skupina brigádníků. Bylo to ještě za totality. Já jsem nemohl vykonávat své povolání. Ale všichni mne vyzývali, jsi bývalý učitel, zdokumentuj prováděné opravy a připrav článek o jejich průběhu. Ten byl potom s fotografiemi vyvěšen na nástěnku pro informaci návštěvníků po otevření kostela a skončení oprav. Tak jsem začal vyhledávat v knihovnách a archivech údaje o příslušném chrámu a sestavovat jeho historii. Když padl totalitní režim a já jsem vystudoval Teologickou fakultu na UP v Olomouci, obor církevní dějiny a dějiny církevního umění, začal jsem psát o jednotlivých sakrálních památkách publikace.

Máte rozepsanou nějakou další?

Po těch patnácti publikacích jsem vydal v roce 2019 reprezentativní monografii o moravském malíři a grafikovi Jano Köhlerovi. Jeho díla jsem se mohl dotýkat z lešení při opravách výše uvedených kostelů. Tato myšlenka zrála 30 let. Kniha získala ocenění Olomouckého kraje. V letošním roce vyšla moje další monografie o sv. Janu Sarkandrovi, vydaná při příležitosti 400. výročí jeho mučednické smrti v Olomouci. Tato myšlenka zrála devět let. V současné době věnuji veškerý svůj čas psaní nové knihy s pracovním titulem: Příběh Mariánského sloupu v Praze. Impulsem je výsledek našeho a mého třicetiletého úsilí o jeho obnovu. Kniha vyjde na jaře příštího roku 2021.

V roce 2010 vám byla, mimo mnoho jiných, udělena Cena města Prostějova, kterou jste ale v roce 2014 vrátil na protest proti koalici s komunisty na prostějovské radnici. S odstupem pár let, myslíte si, že to mělo smysl?

Taková rozhodnutí se nedělají lehce. Na jedné straně jsem si jako každý tak významného ocenění vážil. Rozhodnete-li se je vrátit na protest proti ustavení koalice s těmi, kteří zavedli naši společnost po všech stránkách, hospodářské, kulturní i morální, do tak neutěšeného stavu, je to rozhodnutí trvalé. Rozhodnutí učiněné z vnitřního přesvědčení a získaných životních zkušeností. Vždyť víte, že jsem dvacet let nemohl vykonávat své povolání a žil jsem na okraji tehdejší společnosti. Pokud by se situace opakovala, rozhodl bych se stejně. Dodávám však, že lidsky necítím odpor nebo nenávist k jednotlivým osobnostem místních komunistů. Nebudu je ale nikdy podporovat.