Nepřítele si ze mě udělal režim, říká organizátor protestů z roku 1989

Vladimír Hlavinka
Vladimír Hlavinka (56): V roce 1983 nastoupil na Vysokou školu zemědělskou, odkud ale byl pro nelegální překročení hranic vyloučený. Pak pracoval ve slévárně v Brodku u Přerova, kde se setkával s disidenty. Od roku 1985 studoval na Vysoké škole báňské. V listopadu 1989 místo obhajoby své diplomové práce organizoval protirežimní protesty v Ostravě, školu dokončil později. Po převratu řešil restituce své rodiny i sousedů. Nyní pracuje jako učitel na SOŠ svatého Jana Boska v Kroměříži. Je hrdým členem vodních skautů.

Za disidenta se nepovažuje, jako jeden přesto trochu žije. Vladimír Hlavinka bydlí sám ve svém domě v Brodku u Přerova. Místnost, ve které vedeme rozhovor, je zároveň kuchyní, jídelnou a jeho ložnicí. Pracovní i jídelní stůl se prohýbají pod nespočtem věcí, které na nich zůstaly odloženy – namátkou třeba chilli papričky, hrnky, prázdné krabice nebo bible. Naproti tomu vedlejší společenská místnost ve stylu biedermeier je čistá a udržovaná. Z okna lze vidět na dvorek, kde stojí karavan.

Těsně před rozhovorem ještě Hlavinka pochoduje po místnosti a připravuje oběd. Na levém uchu se mu lesknou náušnice a piercingy. Poté usedá naproti mně a jeho modré oči se vlídně dívají přes brýle s kulatými obroučkami. Jeho úsměv je zdobený knírem a vlasy má ostříhané na ježka. Pozorný člověk si může všimnout několika důlků na jeho hlavě, které vznikly po pádu před mnoha lety. Hlavinka se smíchem prohlašuje, že je jediný člověk, který má od doktora papír na hlavu děravou.

Odkdy jste měl odpor vůči režimu?

Určité kulturní šoky jsem zažíval již od dětství. Moji prarodiče byli statkáři a tím pádem byli nepřáteli státu. Často jsme se také stýkali s rodinou, která zůstala na druhé straně opony. Měl jsem už jako dítě možnost podívat se na Západ. A to všechno se na mně podepsalo. Ve výsledku si ale ze mě nepřítele udělal sám systém během mého života.

Jak se váš protirežimní postoj projevoval při vašem studentském životě?

Z osmé třídy základní školy jsem se dostal na výběrové gymnázium Přerov. Já a mí spolužáci jsme v této době nebojovali proti režimu. Byli jsme prostě puberťáci, vymýšleli jsme lumpárny a snažili se vymezit proti starší generaci, což ale bylo chápáno jako podvratná činnost. Hodili jsme třeba flašku jaru do fontány a jak voda protékala, začalo to pěnit. Najednou bylo půl náměstí pod pěnou, hasiči houkali a my jsme se ve škole třepali, jestli nás někdo nabonzuje.

A co vysokoškolské studium?

Po gymnáziu jsem začal studovat na Vysoké škole zemědělské v Brně, na lesnické fakultě. Odtud mě ale vyhodili, protože jsme s mladším bratrem nelegálně cestovali do Polska a nazpátek. Byl jsem pravomocně odsouzený k podmínečnému trestu, což znamenalo konec studia.

Co jste dělal pak?

Šel jsem manuálně pracovat. Nejdříve mě pracovní úřad umístil na práce do lesa. Tam jsem potkal jednoho člověka, který mi poradil, že mám jít do rodinné zvonařské dílny v Brodku, kde byl pracovní dozor spíše jen na oko. V té slévárně se ukrývala spousta dalších lidí, tehdejších disidentů.

S kým jste se tam třeba setkal?

Poznal jsem se tam třeba s Jindřichem Štreitem. Byl tehdy zrovna propuštěný z vězení za focení protirežimních snímků, které vyšly v západním Německu. On přitom zachytil prostou realitu. Na jednom snímku třeba byl obrovský kříž, který vrhal stín do prázdné výlohy masny opodál.

Další, s kým jsem se ve slévárnách potkal, byl Otmar Oliva, velmi známý sochař. Byl proslulý tím, že dělal režimu průšvihy, takže ho často před výročím upálení Jana Palacha nebo srpnové okupace preventivně zatýkali. Když Otmar nepřišel na šichtu, věděli jsme, že se něco blíží, i když se o tom veřejně nemluvilo.

Všichni ve slévárnách samozřejmě pokračovali ve svých protirežimních činnostech. Byli to hrdinové a morálně rovní lidé, kteří se nebáli jít do kriminálu. Já si odtud kromě profesních zkušeností, které mi pomohly dostat se na Vysokou školu báňskou v Ostravě, odnesl i zájem o „proč“. Proč režim dělá to, co dělá.

Zažil jste někdy policejní brutalitu?

Ano, právě tehdy, když jsme se s bratrem vraceli z Polska. Oni nás nechytli při přechodu přes hranice – policie nás dostala až ve vlaku do Bohumína. Ve vyšetřovně byla na zdi cedule s nápisem „Neprojdou!“. Tím bylo myšleno, že nikdo neprojde přes hranice. A můj bratr před vyšetřovateli utrousil: „Jak neprojdou… vždyť my už jsme šli zpátky.“ Jeho poznámka se jim samozřejmě nelíbila, takže jsme dostali nakládačku. Musel jsem se z toho půl roku léčit, měl jsem problémy s ledvinami. Má doktorka se bála, abych o ně nepřišel.

Pokoušel jste se někdy o útěk ze státu?

Nikdy, ale psychicky jsem se na něj připravoval. Přechod železné opony byl padesát na padesát, jestli člověk přežije, nebo ne. Létal jsem třeba na rogalu, které jsem si sám sestrojil. Hodně kamarádů přes hranice přeletělo, dost z nich ale také zahynulo. Až po převratu jsme se dozvěděli, jak je při přeletu odchytávali. Prostě je nadletěli s vrtulníkem a ze vzduchu je sundali. Vždy to bylo prohlášeno za nehodu.

Já i moje přítelkyně Marcela, později má první manželka, jsme měli na Západě rodiny. Kdykoli jsme chtěli vyjet do zahraničí, naši příbuzní za nás museli složit nemalou kauci v západních markách. Často mě Marcela i naše rodiny přesvědčovali, abych se už do Československa nevracel. Já tu ale měl život. Chtěl jsem dokončit školu a taky jsem se obával, jak by se režim pomstil na mém bratrovi, na mých rodičích nebo na zvonařské dílně.

Hlavinka těsně před rozhovorem vaří svůj proslulý eintopf. Prozrazuje mi také svou tajnou přísadu pro dochucení – tři kusy hřebíčku. Bez nich prý nebude pokrm chutnat, jak má. FOTO: Jan Pácl

Co vy a vojna?

Snažil jsem se jí za každou cenu vyhnout, protože pokud bych narukoval při výkonu podmínečného trestu, sloužil bych jim jako otloukánek nebo bych skončil ve vojenském vězení v Sabinově. Našel jsem tedy kličku, jak si ji oddálit. Přihlásil jsem se jako branec se zájmem udělat si takzvaný předvojenský řidičák, a to i přesto, že jsem už ten klasický měl. Vzhledem k tomu, že jsem v té době už létal na rogalu a neměl strach z výšek, tak jsem pro ně byl perspektivní.

Přijali mě pak na vojenskou přípravu, kde mě jako studenta vysoké školy trénovali na velení ostatním jednotkám. Několikrát jsem se ale dostal do problémů. Nejdříve jsme s mým oddílem zapomněli uzemnit anténu, kvůli čemuž dostal velící důstojník elektrický šok a upadl do bezvědomí. Naštěstí to přežil a navíc se ukázalo, že byl opilý, takže jsem z toho vyváznul relativně dobře, jen se záznamem v papírech.

Jaké další problémy jste tam měl?

Jednomu z kluků pod mým velením spadly klíče do kanálu. Pomocí samopalu vypáčil mříž, další kluci ho chytli za nohy a spustili ho dolů. Jenže když ho vytáhli, neuvědomil si, že je celý špinavý a od pavučin, takže si ve formaci stoupnul do první řady. Velící důstojník samozřejmě uviděl špinavého chlapa a když mu sjeli oči dolů, všiml si taky, že hlaveň samopalu je po páčení kanálu ohnutá.

Za což jste se jako velitel oddílu musel také zpovídat…

Přesně tak. Já i ten kluk jsme byli předvoláni do kanceláře, kde jsme museli ohnutou zbraň vysvětlit. Soudruh podplukovník pak rozhodnul, že samopal lidové armádě uhradíme. Dozvěděl jsem se, že stojí asi 4 200 korun, což jsme nemohli s naším měsíčním žoldem 250 korun jen tak zaplatit.

Mě v ten moment osvítilo a povídám podplukovníkovi, že se nemůžeme domluvit, komu z nás dvou bude ten samopal potom patřit, když ho od lidové armády odkupujeme. Důstojník se zhrozil a povídá: „Jak jako odkupujete, vy nemůžete vlastnit samopal. Ten patří československému lidu!“ A tak jsem se tam s ním chvilku dohadoval, úplně jsem ho rozhodil a on nakonec zavolal puškaře, který usoudil, že celá oprava bude stát 250 korun, což už bylo mnohem přijatelnější. Ten systém prostě vůbec nepočítal s tím, že se budeme ptát, komu bude patřit poškozená zbraň, za kterou zaplatíme plnou cenu.

Jaké důsledky z toho pro vás plynuly?

Za tyhle přestupky mě z vojenské přípravy vyhodili, protože člověk jako já nesplňoval morálně-politické předpoklady pro zastávání velitelské funkce v armádě. To vám teď cituju z rozhodnutí, které jsem obdržel. Čekaly mě tedy dva roky na vojně. Nemohli mě tam ale poslat hned, protože jsem stále byl student vysoké školy, ještě k tomu student technického oboru, kterých byl nedostatek.

Co jste dělal během sametové revoluce?

Po šichtě ve slévárně jsme si 17. listopadu pustili Svobodnou Evropu a zjistili, co se stalo v Praze. V pondělí jsem jel do Ostravy a viděl jsem, že tam se nic neděje. Přišlo mi, že by se na ty události nějak reagovat mělo, takže jsem se dal dohromady s několika spolužáky a začali jsme se organizovat na kolejích. Dostali jsme se k cyklostylům, což byly stroje na kopírování, a vylepovali jsme po městě plakáty.

Věděli jsme, že je důležité získat hlavně dělníky a havíře. Proto jsme šli za těmi, které jsme znali z našich praxí v dole Darkov a přesvědčili je, aby se přidali na naši stranu. Tito havíři poté nejen demonstrovali proti režimu, ale někteří z nich dokonce zablokovali důlní šachty.

A co protesty na povrchu?

Měli jsme velké štěstí, že nikdo Lidovým milicím nedal ostré náboje. Kdyby je totiž měly, myslím si, že by se vůbec neostýchaly nás vystřílet. Takhle nás soudruzi při vylepování plakátů jen chytli a zavřeli do strážní budky, ze které nás vrátný vypustil druhým východem, protože byl na naší straně. Nakonec to díky bohu všechno dopadlo dobře.

Vaše první manželka pochází ze šlechtického rodu Dytrychů. Svatbu jste měli až v roce 1990 zde v Brodku u Přerova v kostele. Byla by taková svatba možná i za komunistického režimu?

To rozhodně ne. Já i Marcela jsme věřící a chtěli jsme křesťanský obřad. Byli jsme první po revoluci, kdo tu měl svatbu v kostele a ne na úřadě. Vyvolalo to pozdvižení, protože dozvuky režimu tu byly ještě dlouho a uvažování lidí bylo pořád trochu přirudlé.

Pokud chtěla Marcela při jejím postavení svatbu de iure i de facto, museli jsme mít obřad na určité úrovni. Oddal nás olomoucký arcibiskup František Vaňák.  Z financí našich rodin jsme nechali zrenovovat celý kostel a vyrobit nový zvon. Museli jsme sehnat koňské dvojspřeží. Lidé na takovou parádu nebyli zvyklí a přirovnávali náš obřad ke svatbám olašských Romů.

Znal jste se i s Karlem Krylem. Jaké jste spolu měli vztahy?

Byl to strýc mého kamaráda Jirky. Poprvé jsem ho potkal ve Wroclawi těsně před převratem, když tam Karel Schwarzenberg financoval koncert. V té době už tam byla svobodná kultura a zpívaly se písničky nejen Kryla, ale třeba i Vysockého. Já ani nevěděl, jak Kryl vypadá, znal jsem jen jeho texty. Jirka měl celou dobu jeho fotku na koleji, ale vždycky o něm mluvil jen jako o svém strejdovi, nikdy nepoužil jeho jméno.

Po převratu pak najednou někdo zvoní u dveří. Jdu otevřít a stojí tam Jirka s Krylem. A on mi říká, že už mě dlouho neviděl a že slyšel, že jsme s Marcelou svoji. Ukázal jsem mu zvonařskou dílnu, provedl ho po Brodku a byl s ním i v Kroměříži. Jsem rád, že jsem měl tu příležitost poznat ho blíže.

Jak na vás Kryl působil?

Velice skromně. On vždycky říkával: „Já nejsem slavnej. To vy jste ze mě toho slavnýho udělali.“ Lidí jako on bychom si měli vážit.

Jaké jste měl pocity, když komunisté v říjnu vypadli ze sněmovny?

Komunisté už ze sněmovny prakticky vypadli dávno. Všichni věděli, že to tak je. Ale pořád tam těch pár rudých pěšáků sedělo a někdo je využíval. Sami si to mohli uvědomit a skrýt se stejně jako jejich kolegové po převratu do jiných stran. Obávám se ale, že se s absencí komunistů bude těžko srovnávat společnost. Spousta lidí totiž do jisté míry autoritářský režim potřebuje.