Balt na kole za čtyři dny

Mladí lidé tráví prázdniny různými způsoby. Léto je pro nás mladé časem odpočinku a relaxace. Spousta z nás jej tráví u moře v zahraničí. Ani já nejsem výjimkou, k moři se každý rok těším, avšak přijde doba, kdy člověka monotónní ležení na jedné pláži prostě přestane bavit a začne experimentovat. Někteří cestují mimo brány resortu, někteří zase změní celkovou filozofii cestování, ve které samotné moře nebo koupání nehraje prim. Že prý blázni jsme, slýchali jsme, když jsem se s partou tří stejně naladěných kamarádů vydal na kole k Baltskému moři. Jak bláznivý nápad to je, nám samotným došlo až těsně po startu první části cesty.

V tomto cestopisně laděném článku bych chtěl představit skvělý tip na letní dovolenou pro středně pokročilé, motivované cyklisty. Po proslulé evropské cyklostezce Odra-Nisa se dá dojet z Liberce až na pláž Baltu. Bezpečně, přímočaře a svižně. Z devadesáti procent jede člověk po skvěle upravené cyklostezce, na které sice kilometry neubíhají nejrychleji, zejména kvůli monotónnosti prostředí, kterým projíždíte. Pouť dlouhou pět set kilometrů jsme zahájili na náměstí Edvarda Beneše v Liberci. K česko-německo-polskému trojmezí vede krásná cesta podhůřím Jizerských a Lužických hor. První noc doporučuji strávit ještě v českém kempu u Hrádku nad Nisou.

Kolik celkově dní chce člověk na cestě strávit, záleží na výkonnosti individua. S denní etapou, měřící průměrně 120 kilometrů, se dá dojet za čtyři dny. Pro kratší nebo delší denní etapy v závislosti na počtu dní je to pak snadná matematika. Pro průměrného cyklistu s kolem, vážící obrazně snad tunu, bych doporučoval vyhradit pět až šest dní.

Horní Lužicí, historicky českým územím, vede počátek trasy. První město Zittau, česky Žitava, je hned za hranicemi. Při cestě do dalšího města se známým českým názvem Zhořelec žádné oko nepřehlédne nechvalně známou polskou elektrárnu Turów. Cyklostezka se náramně klikatí ve stínu lesních stromů přes krásný klášter Marienthal až do historického, krásného města Zhořelce.

Cesta dál vede loukami, lužinami a lesy do lázeňského města Bad Muskau. Památka UNESCO na hranici s Polskem se však oproti tomu, co je na druhé straně hranice, nachází v jiné estetické lize. Město Legnica na polské straně působí velice ponuře, prázdně, neudržovaně a jedná se také o místo našeho prvního noclehu. Rozdíl cen za noc je oproti Německu několikanásobný. Němci do tohoto nehezkého Polska jezdí jen pro extrémně levné cigarety na tržiště nebo pro benzín.

Ráno vyjíždíme na nejdelší etapu ze všech. Od Česka už jsme relativně daleko a žádné Čechy již od této chvíle už ani nepotkáme. Krajina je velmi stejnorodá. Rovná cyklostezka, kopírující rozšiřující se řeku, vede až k mikrospánku. Podivné město bez centra Forst je snad jediné na sedmdesáti kilometrech po cestě do většího centra Guben/Gubin, města ležícího na obou stranách hranice. Tudy v roce 1945 táhla fronta na Berlín a město srovnala se zemí.

Následuje soutok Nisy a Odry, velmi široké a mocné řeky. Kolem koryta je vytvořen kilometrový prostor pro případ, že by se rozlila. Cyklostezka vede po uměle vytvořené hrázi, vytvářející protipovodňovou bariéru. Další z měst, které lemují hranici, je hutní Eisenhüttenstadt, jehož historie sahá do roku 1950. Sorelovské město zpracovávalo rudu ze SSSR z Polska a generovalo dvaašedesát procent veškeré ocele bývalé NDR.

Za dalších třicet náročných kilometrů následuje největší město celé výpravy. Frankfurt nad Odrou je moderní krajské město s několika památkami, jeho Polským bratrem přes most jsou Slubice. Město, dalo by se říct první, které v Polsku lze takhle označit, nabízí velmi výhodný nocleh. Hotel Holidays na okraji města vypadá jako vytržené z Las Vegas… Po chvilce snění o Nevadě se probouzíme do východoevropské reality 90. let.

Ve Slubicích měla naše expedice na kahánku. Urvanou šlapku jsme tak tak donesli vcelku do jednoho polského cykloservisu. Všem nám spadl balvan ze srdce, když šikovný Polák, se kterým jsme so dorozumívali nohama a rukama, mistrovsky opravil kolo a my se tak mohli s nuceným zpožděním vydat opět na sever.  Města ubyla, jeli jsme totiž po polské cyklostezce, tedy zámkové dlažbě, zarostlé z obou stran, paralelně s mocnou Odrou. Takto totiž vypadá cyklostezka v Polsku, procházející místním národním parkem. Že může být hůř se ukázalo o pár kilometrů dál, kdy z asfaltového úseku vznikla šotolinová, nepříjemná cesta.

Polsko jsme opustili u města Kostrzyn nad Odrou. Pouze několik krásných německých nábřežních obcí narušilo nekonečnou cyklostezku, vedoucí opět po hrázi vedle řeky. Geograficky se tato oblast nachází již značně severně a odpovídají tomu i místní poryvy větru, které velmi znepříjemňují šlapání. Nekonečná cyklostezka se s přibývajícími kilometry jen a pouze zkrášlovala. Řeka se náhle rozvětvila a vytvořila tak patnáctikilometrový ostrov s cyklostezkou uprostřed, vedoucí do národního párku Nationalpark Unteres Odertal. Scenérie, které se z cyklistického sedla promítají do očí jezdci, jej velmi snadno odpoutají od reality sta kilometrů v nohách. Niva se zde střídá s lesem, loukou a řekami. Celá oblast je plná divokých zvířat, která zde s projíždějícími cyklisty, respektive turisty, žijí v ladu.

Cyklotrasa končí městem Schwedt. Za dob NDR bylo navrženo pro šedesát tisíc obyvatel, realita ale udává pouze polovinu ze socialistického plánu. Původně barokní sídlo markrabat, vybombardováno na konci války, vyrostlo v průmyslové město s mnoha sídlišti. Nyní se může pochlubit závodem zpracovávajícím ropu z Družby. Je zde několik loděnic nabízejících přespaní pro stanaře. Uchýlili jsme se tedy do krásné a klidné loděnice za městským nábřežím. Jediné negativum bylo abnormální množství komárů, rezistentních vůči repelentu.

Atmosféra ve skupině byla skvěla, i když se jednalo o velmi vyčerpávající dlouhou etapu konstantně proti nepříjemnému větru. Poslední etapa do Ückermünde byla v naších očích už jen stokilometrovou formalitou, leč realita nám druhý den ráno vlepila nepříjemnou facku. Díky problematickému spoji pro cestu domů jsme spoustu času strávili na nádraží ve Schwedtu kupováním jízdenek. Ztratili jsme spoustu času a čekala nás cesta do vnitrozemí, tedy odklon od hranice, od Odry a zejména od průměrné nadmořské výšky desíti metrů nad mořem.

Krajina připomínala oblast Hané – nekonečné lány polí, lehce zvlněné občasnými kopci. Nepříjemnou raritou pro nás byly písečné polní cesty, v Německu považované za běžné cyklostezky. Ztěžka se brzdilo i šlapalo, zadní kola se nám neustále protáčela a brala tolik potřebnou energii. Další, ovšem příjemnější raritou německého venkova byl jiný typ polních cest. Z kočičích hlav vydlážděné cesty spojovaly i menší osady, jízda po nich byla oproti písku procházkou růžovým sadem.

Po polních cestách jsme se dostali do vesnice Gramzov s historickým nádražím, ve kterém zrovna probíhala víkendová přehlídka historických lokomotiv. Naše kvarteto zde ocenilo zejména stánek s ledovou tříští a prvotřídní zmrzlinou. Do cíle zbývalo ještě spousta nehezkých kilometrů po zvlněné polní krajině se silným protivětrem. Vidina města Pasewalk jakožto pomyslného mentálního cíle etapy nám rozkmitávala nohy. Pasewalk leží pod zvlněnou polní plošinou, ze které jsme zaslouženým sjezdem vjeli do okresního města na řece Uecker. Okresní město, někdejší slovanské sídlo s hradem, je dnes menší železniční uzel a domov pro deset tisíc obyvatel. V roce 1918 se zde léčil Adolf Hitler po otravě yperitem.

Po Pasewalku jsme si už jen užívali a z půlky i slavili dokončení roadtripu. Čekala nás překrásná cesta na sever do pobřežního města Ueckermünde. U moře (Oderhaff je laguna oddělena od Baltu sedmi kilometry polské pevniny) jsme sice ještě nebyli, avšak rovnou cestu lesem kolem vojenské základny, zakončenou krátkým úsekem připomínající single-trailovou stezku, jsme si vychutnávali plnými doušky všichni, až na nosič kola Martina Čmela. Vyrazili jsme vstříc pláži.

Poslední noc jsme strávili v kempu u laguny, ležící dva kilometry od Ueckermünde. Atmosféru Baltu jsme tu pociťovali plnými doušky a na mysli měli pouze zítřejší trajekt a Balt. Přes lagunu Oderhaff jezdí dvakrát denně převoz. Místní námořník zde provozuje transport pro turisty a cyklisty v idylické motorové loďce. Cesta přes lagunu trvá okolo hodiny a půl, jednalo se nádherný ranní zážitek. Peněženka by s tímto tvrzením nesouhlasila, například za převoz kola zaplatíte víc než za převoz sebe samotného.

Vylodili jsme se ještě stále v německém přístavním městečku. Pro milovníky atmosféry severského moře a zástavbě s ním spojené to byl pohled jako z pohádky.  K moři nám nyní chybělo pouze přejet hranici a projet předměstím Svinoústí až na pláž. Polské přístavní město nenabízí přehršel krásy, ta je však vykompenzována nekonečným pohledem z pláže směrem na tmavě modrozelené hladině Baltského moře. Ano, konečně moře.

Akci jsme naplánovali tak, abychom strávili den v městě, ve kterém žije přes čtyřicet tisíc obyvatel a které je rozdělené průlivem Svinou na dva ostrovy – Usedom, ve kterém je centrum a obytná zástavba, a Volyň, na kterém leží nákladní přístav, nádraží a jedna obydlená městská část. Mezi městskými částmi nevede žádný most kvůli neustálému tranzitu velkých lodí. Do září by měl vzniknout podvodní tunel, který problematickou dopravu, aktuálně řešenou pendlujícím trajektem, usnadní. Centrum města je z hlediska památek chudé, za zmínku stojí krásný a v Polsku nejvyšší maják. Nachází se však v druhé, průmyslové části města. Centrální strana města disponuje zejména nádhernou a dlouhou písečnou pláží. Lákadlem pro turisty je větrný mlýn na výběžku pevniny do moře. Při procházce po pobřeží se dá jít i celkem daleko do vody, kdy i půl kilometru od pláže ji máte po stehna. Posledním zážitkem dne nám byl západ slunce, který v červenci vrcholí právě nad hladinou Baltského moře.

Cesta domů vlakem započala druhý den ráno. Jsou dvě možnosti: jet ze Svinoústí do Štětína a pak do Berlína, nebo na kole přejet ze Svinoústí do německého Seebad Ahlbecku (po silnici) a zde nastoupit na regionální vlak, který nás s jedním přestupem dovezl až do Berlína. Zde doporučujeme nějakou chvíli strávit, s vlastním kolem se dá město projet za pět hodin. Do Prahy a následně do Olomouce jsme se svezli českým vlakem. V Olomouci jsme v jedenáct hodin večer sedli na kola, oblékli reflexní vesty a vyrazili domů.

Prostějovské nádraží zřejmě nikdo o našem příjezdu neinformoval, takže nás nevítaly žádné davy. Ještě aby! Nejsme první ani poslední amatérští cyklisté, kteří tento roadtrip absolvovali. Navíc, co se převýšení týče, nejedná se o nijak náročnou cestu. Za povšimnutí tak stojí zejména čas, za který jsme k moři dojeli. Pouhé čtyři dny se nám z počátku jevily nemožné, byly plné bolesti a dřiny.

Kolikrát jsme nespali ani v suchu, v teple a jednou dokonce bez večeře. Po cestě jsme čelili technickému problému upadlé šlapky, kvůli které jsme balancovali na hraně ukončení celé výpravy. Děkujeme tak nejšikovnějšímu polskému mechanikovi ze Slubic, díky kterému jsme mohli dojet. Po cestě jsme ani jednou nepíchli, nikdo se nezranil, ani fyzicky nebo psychicky neskonal. Ve tři hodiny ráno nás probudily požární sirény, varující před bleskovou povodní, která naštěstí udeřila kousek jinde. Dvakrát jsme se vraceli pro spacáky, které nám spadly z nosiče. Takových problematický situací se stalo ještě mnohem více. Před nástupem do vlaku směr Olomouc čtrnáctého července ani jeden z nás netušil, že opravdu jedeme, byla to pro nás velká neznámá. Přesvědčili jsme se však, že přemýšlet nad tím milionem věcí, které se mohou absolutně podělat, nemá smysl, a s odstupem času nám přijdou naprosto irelevantní v kontrastu se vším dobrým.

Všem, kteří dočetli až do konce, baltský cyklovýlet doporučuji všemi deseti. Pokud by se tento článek dostal k někomu, kdo cestu k Baltu již absolvoval, nechť neváhá a ozve se do komentářů. Na druhou stranu, pokud jsme tímto článkem k tomuto letnímu dobrodružství někoho nalákali/namotivovali a chtěl by se dozvědět víc (tipy a rady), určitě se ozvěte!

Jan Lakomý (autor)

Michal Seidler

Martin Čmel

Jan Kleveta