Vzdělávání, kamarádství i zábava. Jak probíhají skautské schůzky v Prostějově?

Je středa, za pět minut čtyři. Procházím kolem zastávky Vápenice a po pár metrech odbočuji do podchodu, který vede na rozlehlý dvůr. Budova, kterou skauti používají, stojí na kraji plochy a je obklopena dalšími domy a pár stromy. Působí na první pohled staře a sešle.

Hned mi vychází naproti Tadeáš, čerstvě sedmnáctiletý skautský vedoucí a rover. Je energický a vypadá, že se na nadcházející schůzku těší. Když vcházíme do klubovny, vidím, že uvnitř už čeká několik mladých kluků. Všichni sedí u stolu a navzájem se překřikují. Jak je tomu u skautů zvykem, ani jeden nehledí do obrazovky chytrého telefonu. Je tu zatím asi půlka družiny Lvíčat, kterou Tadeáš vede.

Druhý starší skaut, který mu obvykle pomáhá, dnes nepřišel. Dozvídám se, že momentálně je v karanténě, protože přišel do kontaktu s člověkem, který byl nakažený korona virem. Vedoucí se svěřuje, že když je na schůzce sám, občas má problém dávat pozor na více dětí najednou. „Ve dvou to většinou funguje tak, že jeden z nás řídí program a druhý se stará o jednotlivé malé problémy, které kluci můžou mít. Pokud si třeba někdo odře koleno, dokážeme mu ho v klidu ošetřit. Schůzka se nemusí přerušovat, protože s ostatními bude stále někdo, kdo je schopný je hlídat,“ vysvětluje. Pak vstává ze židle a jde přivítat dalšího člena Lvíčat.

Nacházíme se v místnosti s velkým stolem a asi patnácti židlemi. Kromě těch je pokoj plný všemožných poliček, komod a papírových krabic. Většinu volného místa na zdech zabírají nástěnky. „Každá družina má jednu,“ vysvětluje mi malý Paťa. Pak nadšeně ukazuje na tu jejich a vysvětluje mi, co na ní všechno mají. Kromě nástěnek tady visí různé diplomy, které vyhráli na skautských závodech a portréty lidí, kteří pomáhali založit skauting, jako například Robert Baden-Powell nebo Benjamin Svojsík. Nad sebou vidím fotky některých členů starších družin z různých akcí.

Celkem přišlo osm dětí ve věku od pěti do desíti let. První věc, co musí udělat, je rozdělání ohně, aby v klubovně nebyla zima. A tak se všechna lvíčata nahrnou kolem malých kamen. Dva kluci se hádají o sirky, zatímco zbytek se dohaduje, jak postavit z papíru, třísek a dřevěných briket pyramidu, která by dobře hořela. „Každý dva pokusy, neplýtvejte sirkami,“ nahlas křičí lvíče Ondra a sám hned zkouší jednou škrtnout. Vedoucí je nechává, aby oheň rozdělali sami, i když to znamená, že zbyde méně času na další aktivity.

Až jsou kluci se svou prací spokojení, všichni jdou ven na dvůr. Tadeáš poznamenává, že kluci vypadají, že mají hodně energie, a tak si zahrají rychlou honičku na rozehřátí. Jedná se navíc o upravenou honičku, při které když někoho chytnete, musíte říct jeho jméno. „Nedávno k nám nastoupila dvě nová děcka. Chci, aby se dobře začlenily do našeho kolektivu a znalost jmen je základ,“ říká mi po schůzce mladý skaut.

To, že jsou ve skupince noví kluci, jde poznat podle toho, že na sebe občas navzájem pokřikují: „Hej ty v modré mikině!“ nebo „Pojď sem ty s tou velkou čepicí!“ Nezní to však nepřátelsky. Naopak. Na schůzce panuje většinu času pohodová atmosféra.

Po chvilce mají kluci už běhání dost. Nestěžují si, ale je vidět, že se pohybují pomaleji a u toho si spolu povídají. Tadeáš je svolává před klubovnu a popisuje jim další aktivitu. Mají za úkol najít lístky papíru, které jsou poschovávané po celém dvoru a donést je do klubovny. Když uvnitř skládají z nalezených kousků slib vlčat a poslouchají u toho přednášku svého vedoucího o jeho významu a důležitosti, začínám oceňovat strukturovanost, s jakou je celá schůzka od začátku vedená. Kluci měli v úvodu krátký čas na to, aby si při rozdělávání ohně popovídali o svém týdnu. Pak měli možnost dostat ze sebe část energie běháním a teď jsou připraveni se něco naučit.

Od rovera se později dozvídám, že podobně funguje většina skautských schůzek. „Existuje mnoho různých skautských kurzů, které vás mají připravit na vedení družin. Já jsem si udělal před pár lety rádcovský kurz v Přerově, kde se nás snažili naučit věci jako plánování programu nebo vymýšlení vhodných her,“ říká mi Tadeáš. Družinu Lvíčat už vede skoro tři roky.   

Než skončí povídání o slibu, oheň v kamnech zhasne. Nikomu to však nevadí. Děti už se začínají vrtět a jejich vedoucí je rychle posílá zase ven. Už se pomalu stmívá, ale část dvora osvětluje velký reflektor připevněný ke střeše klubovny. Jedno z lvíčat donese míč, bude se hrát fotbal. Tadeáš staví družinu do řady a rozděluje ji do dvou týmů. Následuje krátká roztržka o to, kdo chce být s kým. Nakonec se týmy ještě jednou prohází a může se začít hrát.

Když už se schůzka pomalu blíží k závěru, všichni se sejdou opět u velkého stolu. Jedno z menších dětí každému nabídne bonbón z balíku, který přineslo na oslavu svých blížících se narozenin. Pak proběhne rychlé hlasování o tom, co se bude hrát. Zvítězí schovávaná. Následuje hlasitý jásot, když vedoucí hru odsouhlasí. Po pár kolech se kluci vrací opět udýchaní do klubovny.

Ještě zbývá rozdělit odměnové kamínky, které půjdou do pytlíků na nástěnce. Rover mi vysvětluje, že některým dětem rozdává modré za dobré chování a žluté za aktivitu při hrách. Fungují jako pozitivní motivace.

Schůzka končí a pro lvíčata si postupně chodí jejich rodiče. Tadeáš ještě urovnává židle a uklízí papíry ze stolu. S posledním lvíčetem ještě pár minut čeká na opozdilého tatínka, než konečně zamkne klubovnu.